Diacentrum - stránky pro diabetiky

   Je důležití si uvědomit, jak křehká rovnováha mezi příjmem a výdejem panuje a jek snadno se vychýlí především směrem k nadměrnému příjmu energie. Jako příklad si uveďme poměrně běžné „mlsání“ čokolády. Uvědomme si, že 100 g běžné mléčné čokolády obsahuje cca 500 kcal. Čokoláda je považována za pochoutku a většinou je tedy konzumována nad rámec skutečných energetických potřeb. Sníme-li tedy denně 50 g čokolády ( což není u obézních lidí neobvyklé),  přijmeme 250kcal,  které se  uloží ve formě tuku. Za  30 dní takového počínání jsme takto přijali 7500 kcal,  což představuje 833 g tuku ( 1 kg tuku = 9000 kcal),  tedy za 1 rok 10 kg nově akumulovaného tuku. Pokud se nám podaří snížit takto navíc přijímané kalorie na ¼ ( 208 g tuku měsíčně),  stále je to roční nárůst  hmotnosti o 2, 5 kg,  tedy za 10 let nových 25 kg tukové tkáně. Z uvedeného příkladu je zjevné,  že stát se obézním je skutečně snadné.

   Příjem energie je dán kalorickou hodnotou konzumovaných potravin. Nejvíce kaloricky hodnotné jsou potraviny s vysokým obsahem tuku (uzeniny, vysokotučné sýry, dorty, milkshaeky,  sušenky…) a alkohol - 1 gram tuku totiž obsahuje přibližně stejně energie jako 1g alkoholu což je zhruba dvojnásobek (čtyřnásobek?) oproti  energetické hodnotě 1g bílkoviny či cukru.
Celkový denní výdej energie je dán součtem dílčích komponent, kterými jsou klidový energetický výdej, postprandiální  termogeneze a energetický výdej při fyzické aktivitě. Klidový energetický výdej tvoří největší procentuální část celkového E výdeje a je dán spotřebou energie při zajišťování základních životních funkcí a udržování stabilní tělesné teploty. Postprandiální termogeneze znamená spotřebovávání energie na procesy trávení, vstřebávání a metabolismus živin po konzumaci každého jídla. Energetický výdej při pohybové aktivitě je nejvíce variabilní složkou energetického výdeje, v závislosti na objemu pohybu se mezi jednotlivci významně liší.

   Na vznik obezity má vliv řada faktorů (genetické, hormonální, metabolické, psychologické, vlivy zevní prostředí), které různými mechanismy ovlivňují tuto energetickou rovnici.

Může za všechno genetika?

   Během dlouholetého vývoje si v dobách nedostatku potravy a tekutin člověk vytvořil velmi efektivní systém využívání a skladování energie, minerálních látek a vody.  Tento „úsporný“ genotyp však v dnešní době nadbytku levné a energeticky velmi bohaté potravy ztratil svůj význam a stal  se naopak velice rizikový pro rozvoj obezity a cukrovky 2. typu.  Je však třeba zdůraznit, že i když  tyto vyselektované geny představují pro člověka vysoké riziko rozvoje obezity, hlavním viníkem současného epidemického výskytu obezity v rozvinutých zemích je výrazná změna okolního prostředí během několika málo desítek let. Výsledky lékařských studií ukazují, že procentuální zastoupení genetických vlivů a vlivů zevního prostřední na rozvoji obezity je zhruba stejné.

  Velmi důležitá je vzájemná součinnost obou těchto faktorů – tzn. že u daného člověka, který má vysoké genetické riziko rozvoje obezity, záleží na zevním prostředí, zda se tyto geny plně projeví (při sedavém způsobu života a konzumaci nevhodné stravy) či budou vhodnými podmínkami (dostatečný pohyb a racionální nízkoenergetická strava) potlačeny. Tato skutečnost je velmi podstatná z hlediska prevence a léčby obezity. Prakticky to znamená, že jedinci, jejichž rodiče a prarodiče měli s nadváhou či obezitou problémy, nemusí být zákonitě taky obézní, ale mají možnost svým chováním toto výrazně ovlivnit.

  Představte si 2 kamarádky, které se chystají na ples. Jedna si koupí drahé hedvábí na šaty a druhá jen obyčejnou látku. Hedvábné šaty budou předpokladem zaručeného úspěchu. Záleží však na šikovnosti obou, jak krásné šaty si dokáží ušít. I z obyčejné nezajímavé látky mohou být nádherné šaty a naopak hedvábná látka sama o sobě nemusí nic znamenat  Podobně to funguje i s geny – vliv okolního prostředí hraje významnou roli.

Za co vlastně tyto geny „spojené“ s obezitou mohou?

   Jsou zodpovědné například za to, jak rychle dostane mozek signál z trávícího traktu o tom, že jsme syti, jak efektivně přeměňuje organismus nepotřebné kalorie na tuk nebo kolik energie spálí svaly během dne. Geneticky předurčena je také tendence každého z nás ke spontánní fyzické aktivitě – tzn. různé formy vrtění, neposednosti, poklepávání nohou apod., které může být významnou součástí energetického výdeje.

Mohou za to hormony?
   Endokrinologických onemocnění, které mohou souviset se vznikem obezity je celá řada, nicméně představují velmi malou část z celkového počtu všech obézních jedinců. Jedná se hlavně o poruchu funkce štítné žlázy, nadměrnou produkci stresového hormonu kortizolu či dlouhodobou léčbu kortikosteroidy. Endokrinní poruchy mají většinou charakteristické klinické projevy, proto jejich diagnostika v typickém případě nečiní obtíže.  Léčba potom zahrnuje léčbu dané endokrinologické poruchy současně s režimovými opatřeními.

Psychosociální faktory
   Někteří lidé řeší své problémy jídlem – deprese, beznaděj, zlost, stres či nuda mohou být u vnímavých jedinců vyvolávajícím faktorem přejídání (jídlo jim přináší pocit uspokojení, konkrétní problém však neřeší) vedoucí k obezitě. Zde je namístě pomoc odborníka. Rodinné a společenské vlivy (svátky, oslavy, recepce) a výchovné metody (např. jídlo jako odměna) napomáhají vzniku nesprávných jídelních zvyklostí a obezitě.  

Závěr                                            
   Lidé obézní jsou mnohem více ohroženi rozmanitými zdravotními komplikacemi než lidé s normální hmotností. Pro snížení tohoto zdravotního rizika nemusíte nutně dosáhnout vaší ideální hmotnosti, už snížení hmotnosti o 10%  pro vás znamená velmi významné snížení rizika zdravotních komplikací. Další dobrou zprávou je, že téměř každý z nás má možnost svým chováním ovlivnit na jaké číslovce se ručička na váze zastaví.